Není hanba upadnou, ale příliš dlouho ležet

Řekni mi, kdo jsem! - 1. kapitola

11. března 2010 v 15:54 | _Felis_ |  Povídky
Šel jsem domů ze školy. Zadumaně jsem kopal do každého kamínku, co mi přišel pod nohu. Další špatná známka na kontě. Naši se budou určitě zlobit, jenže já češtině vůbec nerozumím! Ale zase jsem dostal za jedna z matiky.

"Hej, Ty! Ty v tý zelený bundě!" zavolal někdo.

Otočil jsem se. Proti mě se řítila copatá holka s nějakými papíry v ruce.

"Na! To bude asi tvoje," podala mi ty papíry.

Prolistoval jsem tím. Byli to nějaké papíry o adopci.

"To není moje," vrátil jsem jí to.
"Ale musí to být alespoň o tobě, je tady tvá fotka!" vrazila mě to do ruky.
"Cože?" zarazil jsem se.

Pohlédl jsem na přední stranu. Měl apravdu. Byla tam moje fotka, stejný rok narození, bydliště škola.... Jen jméno nesedělo...... Daniel Černý. Co je to za blbost?! Já se jmenuju Dan Knoff!! Otočil jsem na další stranu. Tam bylo, že mě adoptovali Jitka a František Knoffovi. To musí být nějaký vtip. To není možné. Ztěžka jsempolkl.

"Nevíš, kdo to tu vytrousil?" zeptal jsem se. Hlas mi divně chrčel.
"Nějaká zrzavá žena v khaki kabátu," pokrčila rameny, "neznám ji."

Jitka. Moje "máma". Jak mi to mohli udělat?? Mohli mi alespoň nechat jméno, nebo mi to říct. Asi se báli. Každý, kdo mě zná ví, že bych to nenechal tak a šel rodiče hledat. Jitka a František mi mají co vysvětlovat! Rozeběhl jsem se.

"Díky," křikl jsem přes rameno.
"Není zač," zamávala mi.

Běžel jsem zuřivě, nikdy jsem nevyvinul takovou rychlost. Míjel jsem známé i neznámé ulice, v hlavě myšlenku na jméno Daniel Černý. Černý, ne Knoff. Zabočil jsem do Horní ulice. Otevřel jsem veře, pověsil bundu a hodil batoh do kouta.

"Copak, copak, co se stalo," usmíval se Franta. Zrádce jeden.
"Jak dlouho jste mi chtěli lhát," zařval jsem. Oba dva ztuhli. "Proč jste mi neřekli mé jméno? Proč jste mi neřekli, že jsem adoptovaní? Jak dlouho jste mi to chtěli tajit!! Vy nejste mí rodiče. Jste obyčejní lháři!!! Báli jste se, že bych odešel, nebo co? Proč??? Proč jste mi lhali?"

Jitka udělala dva kroky ke mě, v očích se jí třptili slzy. Kdyby mi tak neublížila, bylo by mi jí líto.

"Dane," zaváhala, "máš pravdu, báli jsme se ti to říct, abys ho nehledal."

"Koho?" procedil jsem skrz zaťaté zuby.

"Otce," sklopila pohled, "máma ti zemřela." Trochu mě píchlo u srdce. Ale stejně jsem jí neznal. Ale mohl. Nebýt jich.

"Je nám to líto Dane," přistoupil Franta,"opravdu!"

"To vám budu věřit!" zasyčel jsem. Lháři pitomý!

"Jak se jmenuje? Kde bydlí?" odvážil jsem se zeptat. Vyměnili si pohledy.

"Inženýr Albert Černý, Kaktusová ulice 58." odpověděl Franta.

"Cože?" nevěřil jsem vlastním uším, "ten obří, luxusní barák toho inženýra?"

"Ano," špitla Jitka.

"Kdy a jak máma zemřela?" zeptal jsem se. V srdci mě podivně tlačilo, neznám ten pocit. Ten smutek.

"Dva měsíce po tvém narození, na rakovinu. Pak tě dal otec adoptovat." odpověděl Franta.

"A říká se, že teď toho lituje," dodala Jitka.

Mlčky jsem si je měřil očima. V hlavě se mi rodil plán.

"Zítra ho půjdu hledat." oznámil jsem jim tiše, ale dost hlasitě pro to, aby mě slyšeli. Vyběhl jsem nahoru do schodů do svého pokoje. Tam jsem začal brečet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tereesek Tereesek | 12. března 2010 v 13:59 | Reagovat

Krásný! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama